Dotace pro obchody v obcích do tisíce obyvatel, které plánuje superministr Karel Havlíček, jsou složitý problém. Na jedné straně jde o další nekoncepční vyhazování veřejných peněz. Na druhé straně venkovský maloobchod podporu skutečně potřebuje. Obchůdek však představuje jen zatažení za pomyslnou záchranou brzdu.
Podle proklamací ministerstva průmyslu a obchodu by se mohlo zdát, že úpadek malých obchodů na venkově je jedním z mnoha negativních dopadů epidemie koronaviru. Jde ale jen o uměle vytvořený dojem, jenž má zastřít fakt, že problematika obchodních služeb a vůbec podnikání na venkově je u nás dlouhodobě opomíjeným strukturálním problémem. Nevznikl ani zdaleka před rokem s prvními nakaženými. Polovičaté a nepromyšlené pokusy o lockdown tento problém snad ostře nasvítily, takže je zřejmější, ale rozhodně ho nevytvořily. Byl tu dávno předtím, aniž by se o něj někdo staral.
V jedné ze svých sociálních bublin občas slýchám, že venkovští voliči mají, co chtěli. Jako kdyby žalostný stav venkova měl být jakousi rituální pomstou za to, že mimo velká města s jejich vyšší životní úrovní i možnostmi sebeuplatnění má podporu Andrej Babiš a Miloš Zeman. Takové vnímání je ale neodůvodnitelně zjednodušené. Babiš i Zeman čas od času zahrají na strunu latentní a do značné míry oprávněné venkovské nedůvěry k městské politické agendě. Ve skutečnosti ale pro venkov jeden ani druhý za posledních zhruba osm let neudělali zhola nic.
V tomto kontextu je Havlíčkův Obchůdek kost hozená štěkajícím psům, aby se uklidnili. Zánik venkovských obchodů, ale také drobného podnikání či pohostinství je ale systémový problém, který tímto způsobem lze zmírnit, nikoliv ale vyřešit. Jak dlouho slíbené peníze provozovatelům malých obchodů na vesnicích vydrží? Pár měsíců, rok? A co bude potom?
Obchůdek je záchranný kruh. Jako zastánce systémových řešení a efektivity nejásám, ale rozumím, že jde o nezbytnost. Pojďme ale myslet na to, jak by mělo vypadat dlouhodobé řešení této problematiky. Jsem přesvědčený o tom, že na prvním místě musí být snaha o co nejdůkladnější pochopení toho, co venkov systémově potřebuje a očekává. Nesmíme dopustit, abychom pokračovali v neblahé tradici, kdy se o problémech a jejich řešení jedná v Praze bez kontaktu s lidmi, o kterých se má rozhodovat. Tak bychom jim jen dávali znovu a znovu najevo, že nás jejich postoje nezajímají, že jejich problémům rozumíme lépe než oni. Musíme se naučit nejdřív poslouchat a pak teprve mluvit.
Cílem by měl být stav, kdy už nikdy žádný Obchůdek nebudeme potřebovat. Abychom ho dosáhli, musíme mluvit s hejtmany, se starosty, s podnikateli. Musíme je vyslechnout a pak spíše než vymýšlet okamžitá rychlá řešení hledat řešení systémová. Cílem je obchody změnit na skutečná komunitní centra. Například bychom mohli vyvinout redukovanou nabídku Czechpointu, kterou mohou malí obchodníci nabídnout svým zákazníkům. Nebo také výrazněji podpořit spojení obchodu a služby Pošta Partner. V neposlední řadě pak poskytnout granty pro lokální dodavatele nebo podporovat řemesla a tradiční lokální suroviny.
Doufám, že další čtyřleté volební období přinese v tomto smyslu potřebnou změnu. Jinak z venkova brzy zůstane opuštěná krajina – a to si Česko nejen nemůže dovolit, ale především si to nezaslouží.